Střežme starou Prahu!
Zvláštní shodou v krátké době po sobě vyřkli nedávno svůj úsudek o staré Praze představitelé dvou pólů soudobého kulturního myšlení a tvoření: představitelé moderní francouzské architektury a spisovatelé a novináři sovětští.
Jejich výroky byly hymnou o staré Praze, nelíčeným obdivem tohoto architektonického díla, které shodou okolností bylo zachováno v tak mohutném a širšímu světu neznámém torsu. Tento obdiv, řekněme krajní levice východu a západu, která ještě včera byla u nás strašidlem, zasluhuje přemýšlení a docenění, ale znamená také povzbuzení všem, kteří po léta jsou v čestném kulturním boji za starou Prahu.
Bylo však těžko vykládat našim vzácným návštěvám, že jich objev není mumifikovaným dílem starých dob, zachovaným nahodile nebo proto, že život šel mimo, asi tak, jako v nějakém falckém městečku, italském Gimignanu nebo francouzském Aigues Mortes, nýbrž že jest výsledkem kulturního úsilí, v němž se vystřídala celá řada způsobů taktiky proti lidské nevědomosti, maloměšťácké lhostejnosti nebo krátkozrakého prospěchářství, že Praha byla vždy městem života a vývoje a tudíž vždy změnami doby ohrožena, že také její zajištění nepatří ještě k svatým národním problémům, čili že ještě mnoho vody uteče, než rozpustíme spolky a zrušíme úřady, stojící na stráži proti nepřátelům této staré Prahy. Nepochopili by také, že to byl velmi klikatý kulturní vývoj, než jsme našli pochopení i tam, kde ho nebylo lze předpokládat, a že i mnozí naši duchovní představitelé měli, ale bohudík již nemají ke staré Praze povznešený poměr jako asi moderní člověk k sentimentalitě nebo veteši, jemuž všecko staré je překážkou v rozběhu k nové době, lámající ve jménu domnělých vyšších postulátů tradice, pálící staleté archivy, a rozmetávající zdi výtvorů vyšší stavební kultury, než je dnešní.
Nemohli jsme jim vyložiti, jaká to byla pohroma v prvních letech naší samosprávy, o kterou jsme se tolik nastarali, která k svému vývoji chtěla míti čistý papír a nikoliv ohledy k starým odkazům. Nešlo vykládat, že takový krásný detail, jako byla Krocinova kašna, nikomu nepřekážející, byla zničena naší radnicí přes protesty nepřátelské Vídně, že stejný osud měl potkati maličký románský kostelík v ul. Karoliny Světlé, ba i románský kostel sv. Jiří na hradě, že pro nepochopení technického světa byla zbořena Dienzenhoferova prelatura u sv. Mikuláše, že právě tak měla býti sbořena Prašná brána, že městský radní a vážený doktor práv na svojí odpovědnost dal v noci rozmetati gotickou Andělskou kolej Karla IV. a že vlastenečtí advokáti z městské rady s úspěchem zastupovali strany proti obecním úřadům, hájícím tuto starou Prahu.
Zní to jako báchorka, že od dob Vocelových, kdy rapidně upadla nezištná láska k Praze, která vyvrcholila předtím v rozumné činnosti skvělého purkrabí hraběte Chotka, šlo to až po naše časy po nakloněné rovině tak, že bylo nutno pořádati veřejné schůze pro záchranu jediného pokladu, jímž se dnes Praha chlubí, že Mrštíkova „bestia triumfans“ bylo mementem svědomí Prahy a že bylo dokonce třeba denuncovati pražské státní úřady u rakouského následníka trůnu, protektora Centrální památkové komise, takže ironií osudu jeho zásluhou má Praha zachováno jedinečné panorama hradčanské.
A dodnes není stará Praha v bezpečí. Její zachovávání jest jakýmsi milostivým provisoriem a nikoliv vžitým cílevědomým definitivem. Zlepšily se částečně regulační ohledy, takže je již vyloučeno, aby se vedla ulice přes Valdštejnský palác, jak tomu bylo v regulačním plánu z let devadesátých minulého století a máme již dokonce objekty památkově chráněné. Ale to jest pro vládnoucí pouze kostra. Náplň její tvoří nenáročná, neklasifikovaná, podle mínění vlivných vrstev bezcenná stavební výplň, na níž se nejvíce hřeší, jež jest však tmelem a nutným prostředím, bez něhož se rozrušuje celek — ty, nenáročné objekty, zdi, střechy, zákoutí, nenáročná stavení v pobřeží, bez nichž však není možna regulace celku.
Ani potuchy není také o tom, že některý z rušivých objektů v nejhorší době pro starou Prahu postavený se vykoupí, sníží nebo odstraní k prospěchu krásy staré Prahy. Každý se chce z určité povinnosti vymknouti, a dobré úmysly mají zůstati zaznamenány pouze v protokolech.
Zvláště Rusy by bylo zajímalo že máme nezajištěny objekty, které v české historii hrály přední úlohu, na př. zbytky Betlémské kaple obsahující všechny obvodové zdi i Husovu sakristii. Podivili by se, že ačkoliv hlavní části této jedinečné historické stavby nebyly zbourány a ačkoliv to, co bylo za Josefa II. zničeno, přímo s dobou Husovou nesouviselo, jsme se ani v prvém revolučním rozběhu neodhodlali místo krásné resoluce v parlamentě podniknouti všecko, aby byla získána do veřejného majetku a mohla býti oproštěna od pozdějšího znehodnocení.
Pravda, bylo vykonáno mnoho: dostavba sv. Víta, skvělá obnova Černínského paláce, Klementina, záhy také Karolina, Tyršova domu, kostelů sv. Václava a Karla Boromejského a pod., ale jak pomalu na př. pokračuje usměrnění stavebních prací na Hradě v odpovědnou kolektivní práci, ačkoliv má tu býti vytvořen příklad. Jsou nezajištěny objekty neméně důležité, jenže bohužel méně použitelné a celé čtvrti, jež právě tvoří vzpomenutou výplň mezi těmito objekty.
•
Proto upřímný obdiv západu i východu Evropy zněl nám informovaným jako bezděčná obava, jsme-li si dobře vědomi slavného odkazu minulých dob. A přece budiž jím dík za jich vzácný objev i nadšený projev!
Ačkoliv do nedávna byli i mnohým z nás nejobávanějšími ničiteli minulosti i jejich kulturních statků, objevili se náhle v novém světle a několika svými větami vykonali víc pro starou Prahu než řada poučných přednášek.
Alois Kubíček