Mám rád knihy. Možná by se to dalo i nazvat závislostí na knihách. Rád je čtu, ale rád se na ně i dívám. Pohled na knihy mě uklidňuje. Nevím proč, možná to vědomí, že v tom chaosu může vzniknout tolik skvělých knih, které se nikam nehýbou a čekají jen na mou představivost.
Když si vybírám novou knihu ke čtení, volím různé způsoby pro to, po které nakonec sáhnout. Někdy je to na základě doporučení, jindy mám pocit, že se mám sebevzdělávat v tom, o čem píši do Respektu. A je jedno, jestli je to prostřednictvím beletrie či literatury faktu. Záleží také na tom, jestli se chci bavit, strašit či rozjímat. Mnohdy mě prostě zaujme jen obálka. Obálky jsou pro mě obecně dost důležité, protože neumím číst ošklivou knihu. Knihy jsou věčné a zaslouží si maximální péči. Proto tak rád chodím do západních knihkupectví, kde je jedna kniha přitažlivější než druhá.
Velmi se mi například líbila obálka knihy Roth zbavený pout, takže jsem ji otevřel a zjistil, že je to naprosto úžasný profil mého oblíbeného spisovatele, který navíc sepsala redaktorka mého oblíbeného časopisu The New Yorker. Chtěl jsem si při té příležitosti znovu přečíst některé Rothovy knihy, ale ke svému zklamání jsem zjistil, že stejné nakladatelství (Mladá fronta), které tak hezky připravilo výše zmíněnou knihu, připravilo Rothovým knihám takové obálky, že jsem je nemohl vzít do ruky. Raději jsem se pak vydal do antikvariátu a koupil starší vydání. Pravda, pro staré knihy mám obecně velkou slabost, ale tady to byla spíše nutnost než volba.
Nicméně nedávno jsem si v knihkupectví všiml knihy Literární spolek Laury Sněžné, který mě okamžitě zaujal svou obálkou. Nepochybně ji připravoval někdo, kdo zná velmi dobře mé myšlenkové pochody, protože jsem k ní hned zamířil. Líbil se mi i poetický název, zvědavost vzbudila i anotace a už jsem si jí odnášel domů. Tam jsem se brzy začetl a jsem zatím spokojený. Děj se rozbíhá tím, že učitelka literatury dostane do rukou Dostojevského Zločin a trest, který ale končí jinak, než jak všichni víme. Nejde o chybu, ani vydání, které někdo upravil pro 21. století. O co tedy jde?
Čeká mě brzy cesta do Buenos Aires, což je pro mě téměř podobný zážitek, jako kdybych letěl na Mars. Těším se i proto, že tam žijí moji argentinští přátele. Při té příležitosti jsem si ale říkal, jestli by nebylo lepší si přečíst něco od mého oblíbeného argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese, který v Buenos Aires také žil. Zašel jsem tedy do knihkupectví a vybral si knihu ze sebraných spisů, které vydalo Argo. Koupil jsem si I. díl, kde jsou jeho povídky. Opět, je to krásná kniha, kterou je radost otevřít.
Začtu se tedy do prvních stránek a jsem více než zaujat.
Nejde o styl vyprávění, který je jako vždy podmanivý od prvních slov. Mnohem víc mě upoutalo, že jsem měl dojem, jako bych neopustil knihu Literární spolek Laury Sněžné, ale jen četl další kapitolu. Borges totiž popisuje, jak se hlavním postavám dostalo do ruky vydání The Anglo-American Cyclopaedia, kde nebylo 917 stran, jako u všech, které otevřeli, ale 921. A v těchto nadbytečných stranách našli heslo Uqbar, kolem kterého se rozbíhá příběh.
Je to jen náhoda, že jsem si vybral dva tituly, které se obě točí kolem knih, jež obsahují něco jiného, než všechny další výtisky? Určitě to je náhoda. Nebo ne? Ale ano, musí to být náhoda. Magický realismus se přece ovlivňuje navzájem bez ohledu na hranice a čas. Ale proč jsem našel zrovna tyto knihy v rozestupu dvou dnů? Náhoda? Určitě. Nebo ne? Práce novináře nutí k racionálnímu vnímání světa. Mezi mé oblíbené směry ale patří surrealismus či právě onen magický realismus. Velmi rád čtu také Gustava Meyrinka nebo Paula Leppina. Proto pro mě není těžké uvěřit tomu, že si nás knihy vybírají.
Když jsem včera četl Borgese v MHD, seděl naproti mně přiopilý pán, kterého evidentně zaujala obálka knihy, kterou jsem držel v ruce. Je drobná a vypadá jako oranžová tapeta. Podíval se na mě a zeptal se, proč čtu knihu pro buzeranty. Náhoda? Ne, magický realismus.