Muž, který v tom nemá konkurenci a je rovněž přítomen –
Miroslav Šlouf. Tento bývalý komunistický funkcoionář a současný poradce
premiéra Zemana se domluvil s bývalým novinářem Josefem Petrů, že o něm napíše
oslavnou publikaci. Povedlo se. A nyní, obklopeni fotbalovými vlaječkami a
vyzbrojeni různými pochutinami tu hosté slaví zrod knihy Miroslav Šlouf,
démon je.
Takřka v tu samou chvíli, kdy Zeman bouchá šampaňským a
polévá Šloufovu tvář na obálce knihy, dochází k utajenému setkání předsedy ČSSD
Vladimíra Špidly s americkým velvyslancem Craigem Stapletonem. Ten chce slyšet
především jednu věc: Bude i pro vás pracovat Miroslav Šlouf? Vladimír Špidla říká
jasně, že ne. Velvyslanec odpovídá, že je to dobře, protože Šlouf pro ambasádu
představuje bezpečnostní riziko.
Tak trochu připomíná postavu Leonarda Zeliga ze
stejnojmenného filmu Woodyho Allena. Zelig fascinuje Američany tím, že je
zachycen kamerami při nejdůležitějších událostech 30. a 40. let minulého
století. Každý chce vědět, kdo je ten tajemný a neznámý muž. A stejné je to se
Šloufem. Kam se člověk otočí, zahlédne alespoň stín tohoto pána. Bankrot
H-Systému, vydírání státního úředníka v případu Štiřín, vznik pamfletu Olovo,
šířícího pomluvy o sociálnědemokratické političce Petře Buzkové, zadrhnutá
restrukturalizace Českých drah, privatizace bank a státních podniků,
destabilizace českých bezpečnostních složek, sporné řešení ruského dluhu, kauza
Chemapol, pád IPB, problematická cesta českých podnikatelů do Husajnova Iráku,
podvody Karla Srby, sekretáře šéfa české diplomacie – to jsou jen namátkou
jedny z největších afér z přelomu století. U všech alespoň na chvíli stojí on –
Miroslav Šlouf je bezesporu podnikavý muž.
Narodil se půl roku po únorovém převratu 1948 a díky třídně uvědomělé
rodině mohl studovat vysokou školu ekonomickou. Tam vstoupil do Socialistického
svazu mládeže (SSM) a záhy se hned stal šéfem obvodního výboru.
Ve své knize Miroslav Šlouf, démon je píše, že když
se v roce 1968 dozvěděl o okupaci sověty, tak se zhrozil. "Moje první
slova byla: Kam si, mami, máme jít pro zbraně?" Zbraň nedostal, zato v
prověrkách schvalujících pobyt okupačních vojsk uspěl na výbornou. MF Dnes
citovala z posudku ÚV KSČ z roku 1982: "Soudruh Miroslav Šlouf je
dlouholetým, zkušeným mládežnickým funkcionářem. Má dobré teoretické i
praktické předpoklady k výkonu svazáckých funkci. Je typem koncepčního a
řídícího pracovníka. Ve svěřených funkcích se osvědčil. V kolektivu
spolupracovníků je oblíben pro svoji upřímnou a kamarádskou povahu. V krizovém
období let 1968-69 se nezúčastnil žádných protisocialistických a
protisovětských akcí."
Takový kádrový posudek otvíral dveře do řadovým lidem
zapovězených míst – mohl dělat kariéru, která dávala jistotu bytu, cestování do
zahraniční, vyššího platu, podpultového zboží a především, moci nad ostatními
lidmi. Ve své knize to vysvětluje jako přípravu nového pražského jara.
"Narážel jsem samozřejmě na řadu problémů a formálností. Vždy jsem si
říkal, to je v tom, že oni to nad tebou špatně řídí. Když tam budeš, tak to
budeš dělat lépe. A zase jsem šel o stupínek nahoru."
A vystoupal hodně vysoko. Do komunistického parlamentu,
stal se předsedou ONV Praha 7 a
pravou rukou jedné z nejhorších postav normalizačního komunismu Antonína Kapka.
Když se KSČ v roce 1988 rozhodovala, koho vybere za předsedu ONV, vedoucí tajemník
OV KSČ Karel Vondra
prohlásil: "Vždycky patřil mezi osoby, které poctivě pracují, mezi
soudruhy, kteří zodpovědně plní své úkoly."
Miloš Zeman tvrdil, že Šlouf byl naopak odvážný člověk,
který jednal s disidenty a snažil se jim pomoci. Signatář Charty 77 Rudolf
Battěk, ale popisoval jeho chování jinak. "Když jsme v roce 1988
připravovali první veřejnou manifestaci povolenou úřady, uvažovalo se o
prostranství před Veletržním palácem. Po dlouhém dohadování nás Šlouf skutečně
přijal, ale k žádosti se nevyjádřil a odkázal nás na správu veletržních
prostor," řekl Battěk Lidovým novinám. Demonstrace se nekonala.
Miloš Zeman také jako důkaz Šloufovy slušnosti uváděl, že
jej porevoluční Česká národní rada zvolila místopředsedou této instituce. Musel
tedy být mimořádně schopný a čestný. Místopředsedou se skutečně stal, je ale
nutné připomenout, že tehdy se o rozložení sil ve vedení ČNR rozhodlo předem u
tzv. kulatého stolu. Bylo dohodnuto, že v předsednictvu rady zasednou po
čtyřech zástupci Československé strany lidové a Československé strany
socialistické, osm členů KSČ a jedenáct poslanců bez stranické příslušnosti.
Kdo konkrétně obsadí post ve vedení ČNR záleželo na partajích. To, že si
komunisté jako svého zástupce vybrali i Šloufa dokazuje, jak velkou důvěru v
něj strana měla.
Šlouf se snažil zapojit i v novém režimu. Šestého března
1990 od řečnického pultu prohlásil: "Já osobně – a dovolím si to říci tak
trochu lidověji – držím palce panu předsedovi vlády. Snad mně dr. Pithart
odpustí, chtěl bych, aby ten stejný nebo podobný kabát, který dnes náhodou máme
na sobě, nebyl jen symbolický."
Šloufovo vystoupení v ČNR bylo vůbec poutavé. V něm dal
najevo, jak se mu nelíbí kritické poznámky kooptovaných kolegů (tedy těch,
kteří přišli do ČNR až po revoluci) vůči komunistickým poslancům. Je prý
potřeba zapomenout na minulost, tak jako se církvi nepřipomíná inkvizice, jako
ne všichni Američané mohou za Hirošimu či gruzínský národ za Stalina.
"Mohou opravdu všichni komunisté v různých obdobích za své vedení? Vždyť
mnoho z nás věřilo. Věřili jsme tomu, co nám bylo předkládáno,"
zdůrazňoval Šlouf.
Také svým kolegům připomněl, že bez lidí jako je on, by se žádný převrat
nekonal. "Kdyby dnes nebo zítra nebylo demokracie, nebude ani komunistická
strana. Proto je pro nás demokracie životní nutností a pro demokracii je také
životní nutností komunistická strana… Pocítili jsme na vlastní kůži, my komunisté,
kam vede jednostrannost. Tak už si, prosím vás, nespílejme, ale společně
pracujme."
Šlouf pracoval, když se ale komunistická strana neustále
pohybovala na hranici přežití, pochopil, že zde neudělá kariéru a v roce 1991 z
ní vystoupil. Podle svých slov proto, že je nereformovatelná. Každopádně se dal
na podnikání, během něhož prošel několika firmami. Největší zájem později
vyvolaly informace o jeho spolupráci s H-Systemem, tedy společností, která
podvedla téměř 1200 klientů, jimž slíbila postavit rodinné domy, což nesplnila.
Firma je tak připravila o miliardu korun, stejnou sumu dlužila i Komerční
bance.
Průlom ve Šloufově porevoluční kariéře přichází na konci roku 1995, kdy se
stává tajemníkem Jaroslava Bašty, který byl tehdy předsedou pražské ČSSD.
"Pan Šlouf je člověk ochotný pracovat a jako takového ho beru," řekl
Bašta MFD v lednu 1996. Odtud už je jen krok k Zemanovi, kterého Šlouf seznámil
se svým nápadem vyrazit na volební kampaň před parlamentním kláním v autobuse.
Ten by nesl stranické barvy a dalo by se s ním vyrazit do všech koutů v zemi.
"Když jsem viděl návrh kampaně od reklamní agentury, která počítala hlavně
s billboardy a mítinky, na něž by Miloš Zeman většinou dojížděl z Prahy, cítil
jsem, že tomu něco chybí," řekl Šlouf týdeníku Respekt v červnu 1996.
"Pak jsem si vzpomněl na volební autobus polského prezidenta
Kwasniewského."
Jednoduchý nápad pomohl Miloši Zemanovi uspět ve volbách. Prý v něm objeli na
osm set mítinků. Šlouf si se Zemanem během cesty vytvořil silné pouto. Vždyť
spolu trávili od 1. března do 29. května dne i noci, předseda ČSSD nebyl
schopen bez své pravé ruky cokoli udělat, protože přesně nevěděl kam se jede,
co bude další program. Vše bylo rozpočítané na minuty, Šlouf rozhodoval i o
tom, kdy předseda uvidí svoji manželku, zajišťoval přísun cigaret, piva i
tlačenky. Zeman každý večer padal vyčerpáním a odpočinek trávil zase se
Šloufem.
Pouto bylo tak pevné, že když Miloše Zemana zvolili po volbách předsedou
sněmovny, udělal ze Šloufa šéfa své kanceláře. A to přes mohutnou kritiku ze
strany médií i politiků. Stačí si jen připomenout pár tehdejších titulků:
"Zemanův rudý sekretář", "Obavy ze Šloufa v ČSSD sílí",
"Šloufa si vybral Zeman, ne strana", "Nenápadný půvab bývalých
bolševiků", "Zemanova personální otrlost", "Zeman zaměstnal
dalšího funkcionáře KSČ", "Profesionální aparátčík Šlouf",
"Poslanci žádali Šloufův odchod".
Nový šéf sekretariátu do Zemanova týmu přitáhl i další bývalé aparátčíky.
Například někdejšího tajemníka KSČ na Praze 4 Karla Heřmana. Stejně tak
přilákal i Jaroslava Novotného, který se měl v budoucnosti proslavit
vyděračským skandálem. Uvnitř ČSSD se ale příliš hlasů proti Šloufovi
neozývalo. Proč? Ve svém článku to v říjnu 1996 objasnil komentátor Práva a
přední znalec situace v ČSSD Alexander Mitrofanov: "Mám za to, že první
útok na Šloufa uvnitř strany by byl předzvěstí útoku na dnes zdánlivě
neotřesitelnou Zemanovu pozici."
Situace se začala měnit po prvních senátních volbách, které skončily pro ČSSD
velkou prohrou. Poprvé se mezi důvody této porážky objevuje i jméno Miroslava
Šloufa – poškozuje prý pověst sociální demokracie. Například podle povolební
analýzy místopředsedy ČSSD Karla Machovce se "slovo osádky Zemáku stává
zákonem" a dochází k "pomalému prorůstání nedemokratických metod
bývalé komunistické strany do metod a stylu práce ČSSD". Jenže jako vždy
se veškerá kritika rozbíjela o Miloše Zemana, který se odmítal Šloufa zbavit.
Byl to přeci věrný pomocník, ochotný udělat pro svého šéfa všechno – výkonný, s
kontakty, informacemi a stoprocentně zavázaný Zemanovi.
Toto spojenectví mířilo i do dalších voleb, tentokrát v roce 1998. Opět tu byl
autobus Zemák a jeho manažer Šlouf, který nyní posádku dovezl až do Strakovy
akademie. Před Šloufem se otevřela příležitost, kterou neměl ani v dobách
totality, stanul v čele poradců premiéra země. Dostal se k nejtajnějším informacím,
k lidem, kteří měli vliv a nebo ho potřebovali mít. Byl vlastně pojítkem mezi
premiérem a těmi druhými.
Postavení poradců premiéra je mimořádně významné. Například
jeden z nich, většinou šéf či jeho zástupce, může být přítomen i zasedání
vlády. Je tedy u zdroje politického dění. Jsou dva druhy poradců, jedni na
politickou aktivitu a pak druzí na rutinu, kteří připravují pro premiéra
stanoviska k zákonů či aktuálním problémům. Každý týden se poradci scházeli k
poradě, v prvním patře kolem velkého kulatého stolu, kterou řídil Šlouf nebo
Novotný.
Vliv poradců je všude na světě velký a proto je třeba je
znát, vědět, kdo ovlivňuje nejmocnější lidi v zemi. A proto bylo velmi
znepokojivé, že úřad vlády dlouho jména poradců tajil. "Smiřte se s tím,
že ne každá informace vám musí být poskytnuta," odmítal dlouho Zeman
otázky novinářů, kdo mu vlastně radí. Až posléze se zejména díky reportérům
Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi začalo odhalovat, kdo to v premiérově týmu
je. Šlouf znovu sahal především po lidech, které znal už před revolucí jako
oddané komunistické kádry: Libor Trubelík, předlistopadový šéf SSM v Brně a
tamní předseda KSČ, Zdeněk Vystoupil před rokem 1989 profesionální voják a člen
KSČ, Vratislav Šíma, absolvent vysoké školy politické, funkcionář ÚV SSM a
specialista na propagandu. Stejné angažmá je i v životopise Jana Beldy. Jiného
poradce Jaroslava Supa si zase Šlouf vybral na základě osobní zkušenosti ze
společného podnikání na začátku devadesátých let.
Systém dosazování svých lidí měl propracovaný tak dokonale,
že je distribuoval i do jiných úřadů. Ministrovi Kavanovi například poslal do
Černínského paláce Karla Srbu, který byl pak odsouzen za osnování vraždy
zmíněné novinářky Slonkové a ministrovi pro místní rozvoj Lachnitovi zase
doporučil na místo poradce Munzara, který byl poté odsouzen pro tunelování.
Ministr Václav Grulich
prohlásil, že šéf poradců premiéra a jeho lidé se snaží dosazovat své
spřízněnce do policejních funkcí a zasahuje do práce bezpečnostních složek.
Podobně ministr dopravy Antonín Peltrám oznámil, že za ním Šlouf posílá lidi,
aby jim dal místa v dozorčí radě Českých drah. Záznamy rozhovoru s podnikatelem
Lubomírem Soudkem zase ukazovaly, že se Šlouf snažil pomoci podnikateli Martinu
Mosingerovi do Fondu národního majetku. S Mosingerem, který na sebe upozornil
zejména spoluprací se Soudkem ve Škodě Plzeň a zastupováním menších akcionářů
Telecomu, se Šlouf seznámil v telekomunikační komisi ČSSD.
Vedle toho ještě Šlouf fungoval jako čistič problémů. Když
se například provalilo, že Chemapol poskytl ČSSD zdarma tankovací karty, bylo
potřeba to nějak vyřešit. Šlouf tedy vyrazil za jedním ze Zemanových věrných,
tehdejším poslancem Jaroslavem Vlčkem, který už Zemanovi pomohl v kauze Bamberg
a naznačil mu, že by bylo dobré, aby to vzal na sebe. "Prosba vzešla od
šéfa jeho poradců Šloufa. Přijel a řekl, že Miloš je předsedou vlády a není
vhodné, aby se k tomu přihlásil, když tam šlo o daňový únik. Řekl jsem mu, že
po zkušenostech, které mám s kauzou Bamberg, to na sebe vzít nehodlám,"
řekl tehdy Vlček MfD.
Aktivity Šloufa se objevovaly na všech frontách. Sám médiím
přiznal, že se angažoval ve prospěch Chemapolu, kterému hrozil krach.
"Mluvil jsem o záchraně holdingu nejen s podnikatelem Radimem Masným, ale
i se zástupci bank, s poradci ostatních ministrů a dalšími. Státní úředník má
dát dohromady takové podklady, aby se jeho šéfům dobře rozhodovalo,"
prohlásil Šlouf. Masný stojí za pozornost: byl sponzorem ČSSD, stejně jako (jak
už bylo řečeno) holding Chemapol.
Šlouf se podílel i na organizaci tajné cesty českých
podnikatelů a vládních úředníků do Iráku (detailněji se k tomuto skandálu
dostaneme v kapitole o zahraničních vztazích), což vedlo opozici k tomu, že
chtěla zřídit parlamentní vyšetřovací komisi, která by aktivity poradců
prošetřila. ODS tehdy ale ČSSD podržela a odmítla to. Pokračovat by se dalo
skutečně na mnoha stránkách, kde všude se šéf poradců angažoval.
Protesty proti Šloufovi se začaly šířit i mezi veřejností.
Portrét s popisem totalitní minulosti tohoto muže se objevil i na výstavě
Podebalu ve Špálově galerii, kde visely pod názvem Malik Urvi snímky bývalých
komunistů a agentů StB angažujících se po revoluci ve veřejném, životě.
Zeman a Šlouf nicméně chtěli dokázat, že šéf poradců je
sice nepřijatelný pro média a intelektuály, ale přijatelný pro veřejnost. Šlouf
se rozhodl ucházet o senátní křeslo a to na podzim 2000. O jeho kandidaturu
projevilo zájem hned několik oblastí a popravdě se ani nelze moc divit. Šlouf
byl proslavený kontakty na nejrůznější místa a tudíž mohl krajům leccos
nabídnout. Nicméně se našla řada sociálních demokratů, která v tom viděla
problém. Byly to ale stále stejné tváře – třeba Petra Buzková nebo Lubomír
Zaorálek.
Šlouf měl podporu na nejvyšším postu – premiéra Miloše
Zemana. Zatímco se senátních kampaní příliš neúčastnil, Šloufa přijel podpořit
hned dvakrát. "Mnoho závistivých impotentů dokáže jenom kritizovat,
protože neumí nic jiného. A je jedno, jestli jsou to Rakušané, kteří sami
nedokázali uvést do provozu svoji jadernou elektrárnu a teď nám závidí Temelín,
anebo jsou to domácí, kteří sami nedokázali nic zorganizovat," prohlásil
například v závěru kampaně Zeman.
Zjevil se ale i nečekaný nepřítel. Předseda odborů KOVO Jan
Uhlíř napsal odborářům, aby nepodporovali Šloufa, protože tak vysoce postavený komunista,
jakým on před revolucí byl, musel schvalovat Biľakovo poučení z krizového
vývoje, kde se schvaloval vstup spřátelených vojsk do Československa v roce
1968. "Bohužel ne podle zákonů, ale pro mě podle morálky je pan Šlouf
vlastizrádce a kolaborant. A kdo zradil pro své snadné živobytí jednou, může
zradit i podruhé," napsal v dopise Uhlíř a ještě dodal. "Mám důvody
být přesvědčen o tom, že zvolení premiérova poradce Šloufa do Senátu by výrazně
posílilo právě ty mafiánské praktiky, které již v řadě případů přímo postihly
prosté zaměstnance."
Šlouf ale nezahálel a objížděl každou obec ve volebním
obvodu…
Více na www.vladnemenerusit.cz