Jsou chvíle, kdy si novinář informaci z více zdrojů prostě nemůže ověřit. Velmi citlivá sdělení jsou mnohdy k dosažení jen díky jednomu dobrému zdroji a zbytek pak žurnalisté nechávají na indiciích, které postupně sbírají. Když jsem se z médií dozvěděl, že autorem článku je Miroslav Korecký, hned jsem si říkal, že tu jde o něco víc, než o chybu novináře. Pan Korecký je totiž známý tím, že má velmi dobré vztahy s tajemníkem prezidenta Ladislavem Jaklem. V posledním Týdnu o tom ostatně i píše a je zřejmé, že jde dokonce o vztah přátelský. Také tu uvádí, že mu informaci skutečně právě Jakl poskytl. Kdo by se tedy panu Koreckému divil, že svému zdroji u tak banální zprávy uvěřil? Navíc, když to Hrad nevyvracel?
Je tu ale jiná otázka: Proč mluvčí prezidenta zradil přítele a lhal mu? Důvodů může být celá řada, třeba Jakl nelhal a vyznamenání měl skutečně dostat mluvčí Petr Hájek, ale když se tomu začala veřejnost posmívat, tak prezident couvl. Také za tím může být souboj o vliv na Hradě a nebo snaha poškodit časopis Týden.
Ať už je to jakkoli, redaktor je v tomto případě nevinen. V Česku je častá snaha médií využít jakoukoli chybu konkurence k jejímu potupení či posmívání – tedy ne ke kritice, ale k urážce. Mnohdy je to však skutečně rána sama sobě. Novináři se pohybují ve velmi komplikovaném světě, kde je těžké třídit informace, ověřovat je a hledat pravdu. A téměř každý tu a tam na svých zdrojích uklouzne. Stává se to všude na světě. Jde spíše o to, jak je to často a jestli je schopen omyl přiznat.