Kolega bloger Petr Staníček napsal: "Odejít hrdě až poté, co se ani přes nejlepší snahu nepodaří nic změnit,
je teprve chlapské a oceněníhodné. Aspoň to zkusit, je chvalitebné.
Aspoň chvíli předstírat snahu něco změnit, je, řekněme, dostatečné. Ale
odejít praecox, rozplakat se a utéct ještě před startem, je dětinsky hloupoučké." Naprosto s ním souhlasím. Jen bych rád všechny informoval, že se snažíme udržet Respekt coby nezávislé a kritické médium řadu let. Někteří kolegové šestnáct, já devět roků. A snažíme se o to pochopitelně i nyní. Nikdo nepláče, nikdo neutíká v polovině jednání.
Není tu obava z modernizace, sami jsme ji vyvolali. Je tu jen obava, že bychom nemohli čtenářům nabízet tu službu, kterou jsme nabízeli doteď. A já se necítím vázán nikomu jinému, než svému svědomí a čtenářům. A když už není jiná cesta, musí přijít odchod. Na tom není nic dětinského, zkuste si dát po tolika letech práce výpověď. Jednání nicméně dále pokračují, takže uvidíme. Když už píši, tak musím poděkovat za ten obrovský zával podpory, který nám do redakce chodí.