Je dobře, že Šmídova glosa vyšla. Myslím, že bych lépe nedokázal ukázat, jak bídná je u nás analýza českých médií. Pan Šmíd spojil dvě naprosto nespojitelné věci – psaní bulváru o nehodě Petra Kratochvíla a článek v Respektu o dopisu Jiřího Weigla, který v druhé polovině devadesátých let doporučoval Viktora Koženého za ideálního partnera pro podnikání. Milan Šmíd naznačuje, že jeden z autorů textu (Nikola Hořejš) pracuje volně řečeno jako práskač, který nám poskytl onen dopis. A ještě na závěr Šmíd konstatuje: "Nic proti whistleblowers, jsou užiteční, protože nás upozorňují na to, co se kolem nás děje. Jenom ty jejich signály by se asi měly zpracovávat s větší důkladností a odpovědností."Všechno je ale v glose Milana Šmída špatně. Pan Hořejš je normální publicista, který je právě na studijním pobytu v USA. Milan Šmíd píše: "O tom, co Hořejš ve Washingtonu dělá, jsem se dozvěděl z jeho nedávného článku v Lidových novinách, ve kterém psal o informátorech – tzv. "whistleblowers" v USA." Jenže novinář Hořejš studuje tento fenomén, ale neživí se jím. Podle logiky pana Šmída by například člověk, který studuje násilí páchané na dětech, byl automaticky také násilníkem. Ale budiž. Dejme tomu, že by i pan Hořejš byl "práskačem", co to mění na pravdivosti informace, kterou jsme přinesli? Prý bychom měli pracovat s "větší důkladností a odpovědností". Co bylo nedůkladné? Co bylo nepřesné? Kde jsme udělali chybu? Kde jsme byli neodpovědní?
Ve skutečnosti jsme jen přinesli důležitou zprávu a informace v článku potvrdil i pan Weigl. Kde je tedy chyba?Problém zdejšího psaní o médiích je, že téměř neexistuje a když už existuje, tak je obecné a nedůkladné, abych si půjčil Šmídův termín. A to je zásadní škoda.