Tak trochu bych měl spíše slavit. Končí časopis, který nejednou hystericky útočil na můj domovský Respekt. Nepoužíval při tom fakta, ale jen nebývalé emoce. Někdy psal tak, že mi za něj bylo stydno. Například, když jsme v Respektu psali o kauze Kundera, útočili někteří autoři na mého předchůdce Martina M. Šimečku přes jeho otce. A to se prostě nedělá.
Výhrady bych mohl zmiňovat dlouho, ale nechci. Proč je mi tedy líto, že takhle končí? Novinář má skládat fakta, já v tuto chvíli zůstanu u pocitu. Mám pocit, že médium se nemá dožít konce, kdy ho přebírají lidé, kteří tak dravě sloužili totalitě. A to se LTN stalo. Médium se nemá dožít konce, kdy má sloužit politickým a účelovým záměrům. A to se LTN stalo.
S odcházející redakcí jsem nesouhlasil, ale minimálně jsem si mohl říct, že všechny chyby, kterých se podle mě dopouští, dělá z přesvědčení, že tak to má být. Nikomu neslouží. A vnitřní svoboda je zásadní.
Smutní redaktoři v sobě pěstují naději, že "nové" LTN opustí čtenáři, spolupracovníci a že nenajdou nové redaktory. Mýlí se. Zapomínají, že nové vedení časopisu má praktickou a aktivní totalitní minulost, kdy za normalizace získávali lidi, aby nahrazovali ty zakázané. A "normalizátoři" se najdou vždycky. Už teď se jistě celá řada lidí těší do uvolněných míst. Ostatně tohle už LTN zažily několikrát.
Je dokonce i pravděpodobné, že LTN budou úspěšnější, protože přijde finanční investice, která pomůže najít jiné čtenáře. Takové, které minulost netrápí.
Předpokládám, že končící redakce zažívá velké zklamání. Není divu, už dlouho autoři LTN psali v duchu (dobrovolně a nezištně) ČSSD a viděli v ní naději. Dnes je tato strana svým způsobem prodala, protože to ona poslední měsíce LTN vlastnila, byť oklikou.
Blog má tu výhodu, že nemá novinářské nároky. Takže znovu musím poznamenat, že má lítost nad kolegy z LTN mě samotného překvapila.