Tu a tam na blogu či Facebooku napíši něco kritického k českým médiím. Je to ale vždy míněno jako zájem fanouška tištěných médií. Zaujalo mě, že Alexis de Tocqueville nabádal překladatele své knihy Demokracie v Americe, aby vždy chápali, že jeho kritika demokracie vychází z toho, že je jejím největším zastáncem. Vnímám to podobně i ve vztahu k médiím. Už proto, že jsem sám novinář a vím, kolika chyb se člověk snadno dopustí.
Zaujal mě článek O novinách, které se dají číst, který napsal pro Mediář Filip Rožánek. To, co píše o Financial Times, se naprosto shoduje s mými pocity. Evidentně máme i shodné požadavky, co by noviny měly dělat a jak. Přesto jsem si okamžitě řekl, že ten text svým způsobem není fér.
Srovnávat jakékoli české noviny s Financial Times, je jako srovnávat fotbalový tým Jablonce s Barcelonou. Minulý týden jsem byl v redakci Die Zeit, což je výborný německý týdeník. Pravda, je kolem něj několik dvouměsíčníků, ale i tak má redakce tohoto média k dispozici více novinářů než celá Economia (tedy včetně Hospodářských novin, Ekonomu, Respektu, MaM a dalších menších titulů) dohromady. Pokud jde o Financial Times, je to samozřejmě ještě větší rozdíl.
Pan Rožánek zmínil kvalitní rozbor rozpočtu. Je ale třeba se ptát, proč je v Česku tak málo kvalitních ekonomických novinářů. Platy v českých médiích nejsou špatné, ale v drtivé většině jsou o dost nižší, než nabízejí například banky. Ti nejlepší ekonomové tudíž často do médií nepůjdou. Nehledě na to, že absolvovat VŠE rozhodně není to samé, jako vystudovat v Oxfordu.
Česko má tu smůlu, že tu není dlouhá tradice nezávislých médií. Ještě dřív, než jsme se naučili, jak vlastně psát, už jsme byli až po uši v krizi tisku, která je celosvětová. Die Zeit, The Economist, Financial Times jsou i nadále úspěšná média, protože mají tradici. Českým titulům většinou klesá prodej, klesají příjmy z inzerce, takže peníze na redakce se zmenšují a zmenšují. To má ještě větší vliv na (ne)kvalitu tisku.
Vezměme si příklad MFD. Je skvělé, že dostala odposlechy, které pak zveřejnila. Rozhodně tím posloužila veřejnému zájmu. Je ale zároveň nepochybné, že kdyby něco podobného měli redaktoři z Financial Times, tak pro ně by tím práce začala a ne skončila. O tom tady můžeme (a měli bychom) mluvit, můžeme o tom snít, ale zatím je to tak všechno.
Jsem zastáncem názoru, že novináři se musejí snažit o co nejlepší články – nehledě na podmínky. A myslím, že velká část zdejších novinářů se o to snaží. Mnozí odvádějí výkon na hranici možností. Jestli budou či nebudou zdejší noviny a časopisy kvalitní, mají ve své moci i čtenáři. Tedy veřejnost. Když bude kupovat to, co za to stojí. Ale je na místě otázka, jak velká část české veřejnosti o kvalitní novinařinu stojí?
Nesnažím se s panem Rožánkem polemizovat. Je dobře, že lidé kladou na média tak vysoké požadavky, ale občas stojí za to připomenout, v jakých podmínkách tu vznikají.