Nikdy jsem se netajil tím, že jsem zastánce amerického radaru v Česku. Vedly mě k tomu zejména dva důvody: 1. Když spojenec požádá o pomoc, máme se snažit vyjít mu vstříc. 2. Základna by každému americkému prezidentu připomínala, že na mapě je nějaké Česko a je třeba mu pomáhat. Proto je podle mě škoda, že tu radar nebude.
Nikdy by mě ale nenapadlo propadnout hysterii a malomyslnosti, které byly plné páteční noviny. Někteří žurnalisté to označují za nový Mnichov, zradu, Obama se prý vzdal Kremlu. Člověk by si málem myslil, že už nám za dveřmi stojí ruská armáda.
Jestli část zdejší elity viděla v přítomnosti jednoho radaru odpuzovač na Rusy a nebo snad pilíř zdejší demokracie, tak musela mít šedý zákal. Možná je to bolestivé probuzení, ale dostali jsme jasnou zprávu, že budování naší obrany je náročnější proces, než se dosud zdálo. A čekat, že se někdo postará za nás, prostě nejde. Musíme více spolupracovat s NATO a EU. Spojené státy nás neopouštějí, Obamovy plány jsou velkolepé a pokud by vyšly (mám o tom své pochybnosti, ale proč to nezkusit), tak by byly cennější než radar. Navíc ve Washingtonu nejsou hlupáci, vědí, že střed Evropy je klíčový z bezpečnostních hledisek a pustit ho zcela ze zřetele by byla fatální chyba. Budeme teď jen muset mnohem lépe definovat, co vlastně od spojenců chceme a co jsme ochotni jim nabídnout. Zatím máme pověst země, která má velké politiky co do síly hlasivek, ale malé co do statečnosti.
Jiří Paroubek rozhodnutí Bílého domu bere jako své vítězství. Může to na veřejnosti tvrdit, ale i když Obamova administrativa odpískala radar, vnímala postoje české ČSSD stejně negativně jako administrativa George W. Bushe. Alespoň to američtí diplomaté jasně naznačují zdejším novinářům. Obamovi prý rozhodování ulehčilo i vědomí, že radar nikdy neprojde českým parlamentem.
Radar je pryč, ale jedna otázka zůstává. Není to tak dlouho, co ve výzkumech veřejného mínění vyšlo, že přes 60% Čechů se obává raketového útoku. To je výzva pro pana Paroubka či Zaorálka – kde je vaše alternativa?