Reklama
 
Blog | Erik Tabery

Odposlechy a co si novináři zaslouží

Kolem odposlechů a zákona proti novinářům se v posledních dnech vyrojila celá řada názorů. Je dobře, že se i mezi novináři našli lidé, kteří si myslí, že nový zákon není problém. Dobře je to proto, že vždycky je důležité slyšet jiné názory, abychom se mohli zamyslet nad tím, co hájíme. Nic to ale nemění na tom, že schválení zákona je velký průšvih. 

Ve včerejších Lidový novinách vyšel komentář Miloše Čermáka "Bendův paragraf nakonec upevní svobodu slova", který sice obligátně říká, že se mu zákon nelíbí, ale nevidí v něm větší problém. Podle Čermáka je v historii české žurnalistiky spíše jiný problém: "Jestli v ní něco chybí, pak je to odpovědnost, nikoli svoboda. Zaznamenali jsme snad jedinou kauzu, kdy by byl novinář souzen, nebo dokonce potrestán za svou práci? Žádný takový není." 

Ano, média jsou v Česku občas neodpovědná. Ostatně Hitlerovská obálka Reflexu je toho důkazem. Zbytek Čermákova tvrzení je ale nepravdivý. Případů, kdy jsou novináři souzeni, jsou desítky. Překvapuje mě, že o tom žurnalista, který se věnuje médiím, neví. Stačí si vzpomenout na soudní pře s Ivanem Brezinou, Sabinou Slonkovou a Jiřím Kubíkem – v Respektu jsme čelili (a bohužel stále čelíme) desítkám soudních žalob ze strany různých šíbrů, politiků či neonacistů. 

Naštěstí je tu Ústavní soud, který většinou hájí svobodu slova. Jsou ale už i "potrestaní" žurnalisté a není třeba sahat daleko do historie. Například Sabina Slonková musela nedávno zaplatit pokutu za to, že utajovala svůj zdroj. Někomu, kdo za své texty nebyl tahán po soudech, to může připadat jako luxusní problém. Ale kdo soud zažil, ten ví, jak je to nepříjemný pocit. Na autora doléhá tíha zdejšího systému, kde navíc vůbec není jisté, jak soud rozhodne, protože každý má jiný názor a o věcnou podstatu mnohdy nejde.

Reklama

Miloš Čermák dále píše: "Nepřeju si, aby Bendův paragraf začal platit, ale na druhou stranu tvrdím, že až se tak stane, až bude obžalován první novinář, bude to možná klíčový moment české polistopadové žurnalistiky. Konečně se dozvíme, jaký je obsah onoho slavného "veřejného zájmu"." Veřejný zájem v souvislosti s prací novinářů řešil Ústavní soud také už několikrát, takže není moc na co se těšit. Problém je spíše v tom, že těm stávajícím rozhodnutím Ústavního soudu média příliš pozornost nevěnují. Buďme k sobě upřímní, novináři se o kolegy čelící žalobám většinou nezajímají a tudíž o nich nepíší. 

Dovolím si ocitovat z nálezu Ústavního soudu, když šetřil stížnost Miroslava Šloufa na Respekt: 

"Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat."

Není pravda, že dodnes nebyli lidé chráněni proti nezodpovědným novinářům. Ostatně další pasáž z již citovaného nálezu Ústavního soudu říká:

"Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací."

Problém zákona není v tom, že by teď hrozilo, že jeden novinář za druhým bude mizet ve vězení. Žurnalistika i tento zákon přežije. Tady jde ale o princip. Jde o to, že se účelově píší paragrafy, které mají ochránit gaunery, nikoli slušné lidi. Ti jsou chráněni už dnes.

Není přeci náhoda, že v Česku ještě nebyl odsouzen byť jediný novinář (aspoň jsem o tom neslyšel) za to, že zveřejnil odposlech. Jestli nebyla porušena něčí práva, proč zákon vznikl? 

Miloš Čermák vidí zákon jako neškodný z pohodlí své kanceláře (a to nemyslím zle), protože není investigativní novinář. Tahle země jich má strašně málo. Já se budu s chutí hádat do krve s panem Kmentou či Kroupou o tom, kde podle mě pochybili, ale snažit se kriminalizovat je a další hrstku lidí, kteří se noří do špíny této společnosti, aby o ní referovali, mi přijde nepřijatelné. V tom se Miloš Čermák mýlí, stejně jako v tvrzení, že jde jen o akademický spor. Nejde.

Hypoteticky: Jako šéfredaktor Respektu se dohodnu s kolegou, že napíše článek, který se bude opírat o odposlechy. Shodneme se i jednoznačně na veřejném zájmu. Mohu ale po někom chtít, aby riskoval pětileté vězení? Dosud jsem při debatě zda zveřejnit či nezveřejnit článek zvažoval jedině to, jestli článek je nebo není dobrý. Teď budu muset přemýšlet i o tom, jestli redaktora neposílám na pět let do vězení. 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama