Nechtějte dnes více než několik slov lítosti přítele a pracovníka na frontě, který se cítí nyní více opuštěný, než je od osudu slušno ukládat. Dokud přítel truchlí, nemůže se v něm ozvati literární ohledač.
Naše samota ve střední Evropě je od bolestné božihodové neděle o tolik temnější a bezhvězdnější. Pokud jde o ztrátu jednotlivců, sotva si Ize v tomto zeměpisném pásmu představit pro věc evropské kultury (v tom smyslu jak jí prese vše nepřestáváme rozumět) těžší pohromu, než je tak zcela nenadálá smrt Karla Čapka. Po tom, co se našemu národu stalo v září je nezbytno se shýbnout a budovat znova. Docela neobyčejný duch byl oderván od tohoto díla. Nesmyslně nespravedlivá to příhoda jak pro dílo, tak i pro toho člověka, jenž tolik miloval život. Poněvadž jeden veliký oheň uvnitř naší jizby vyhasl, je cítit, jak mráz postupuje od dveří. Cítíme se jako vojáci, kteří se stáhli do posledního zákopu. Nemluvím snad za všechny. Mluvím jen za ty, kteří za jediný měsíc nepřeměnili v sobě všecky pravdy.
Karel Čapek byl jeden s těch zcela vzácných zjevů u nás, jejichž ztrátou je svět i národ stejně ochuzen. Lékař, který se nad ním skláněl, když umíral, řekl pět minut po jeho smrti: „Jistě na to měla velký vliv i duše; bez posledních událostí by toho nebylo.“ Snad je to pravda. Snad vskutku duše, do které se zaryl pocit národního neštěstí, kladla menší odpor, než k jakému by se byla vzchopila jindy. Snad mysl, naplněná tolika zlými a těžkými dojmy, podvědomě si říkala, že už méně stojí za to žít. Snad toto pokorné umírání byl poslední protest tohoto muže, který hromadné protesty tak nerad podpisoval. Vzpomínám dvou zlých letních měsíců, které jsme spolu ztrávili v domě u potoka; zlých pro muže jeho citlivosti a představivosti, jenž nemohl nevnímati, jak se již hrne neštěstí. Vzpomínám onoho večera, po Godesbergu, kdy řekl: „Umřel mi svět. Nemám už proč psát.“
Rozumějte dobře, jaký svět mu to umřel: to byla víra, že český národ má už navždy zajištěnu svou celistvost ve svých hranicích; víra, že zde, i na západě, jsou lidé ochotni pro stejné věci žít i umírat; víra ve světla, která hoří ve Francii a v Anglii; to byl povzdech muže, který jako jednu ze svých prvních knih vydal překlady z francouzské poesie. Vzpomínám však dlouhých týdnů po katastrofě, kdy v podivném zmatení zdálo se nejlacinějším podnikem v tomto národě kopnout do Karla Čapka; kdy některé noviny oblibovaly si říkat po každém jeho článku, po každém jeho projevu: Tento muž nechť mlčí, nemá tu co říci. Tento muž …
Byl to muž, který ze všech českých spisovatelů nejvíce přispěl k známosti českého jména ve světě a jehož jméno samo bylo v cizině pro nás kapitálem. Tento muž, který měl co říci i protinožcům, prý neměl ve vlastním svém národě komu co říci – podle úsudku lidí, kteří se nepodepsali, aby nikoho nemohlo napadnout je s ním změřiti. Snad i to utkvělo v Čapkově povaze, která se více narodila k milování a uctívání, k přátelství a něžnosti, než k bojovnosti, jako rána oštěpem, který nelze setřást. Snad to přispělo k podvědomému úsudku, že už není dobře míti s tímto světem tak mnoho společného, jako dříve.
A přece ne. Takto nebudu vzpomínat na Karla Čapka. To není jeho tradice ani jeho celoživotní způsob. Jeho pravá tradice po celou tu dlouhou dobu, co jsem ho znal, byla: něco dělati; snažit se zjistit fakta a rozmyslit se, co by se s nimi dalo dělat, jsou-li to fakta nepostačující. Jeho ruce i jeho duch byly neúnavně pilné. Po zářijové tragedii sebral ve svém venkovském domě u potoka kolem sebe pět zedníků a začal s nimi pracovat, nově budovat, zakládat. Říkal: „Vidíš, my tady už zase děláme.“ Zašel k sousedovi a radoval se, když ho viděl také stavět. Snad vědomě, snad nevědomě to bylo počínání symbolické: hned zase začít, hned zase do práce. Takto budu na Tebe do své vlastní smrti myslit, milý, milý příteli, jak stojíš s nachýlenou hlavou a přemýšlíš, co by se ještě dalo udělat v Tvé zahradě, v Tvém národě.