Reklama
 
Blog | Erik Tabery

K čemu být loajální

Během jedné debaty Jakub Patočka z Deníku Referendum podotkl, že Respekt je pilířem režimu. Odpověděl jsem na to v nadsázce, že si toho označení vážím, protože je dobré být pilířem demokracie. Pochopitelně obojí je jen zkratkou, ale stále častěji čtu či slyším o tom, že nehysterický tisk vlastně automaticky schvaluje vše, co se tu děje. A co víc, je prý i komplicem. Přemýšlel jsem o tom, jak s tímto názorem polemizovat. A vzpomněl si na jeden text Karla Čapka. Při přečtení mě zaujalo, jak přesně to vystihuje mé pocity. Proto jej zde uvádím.

SÁM O SOBĚ A O VĚCECH ZÁVAŽNĚJŠÍCH

Karel Čapek, Přítomnost, 1932 

O té státotvornosti

Reklama

Přátelé, padla na mne veliká hana: jsem prý státotvorný. Říkají to o mně mladí; šíří to o mně, kdekdo si v našem národě osobuje monopol na var, čin, tvorbu, levou frontu a jiná toho druhu názviska. Mohl bych dělat hloupého a tvářit se, že to slovo beru doslovně; načež bych se mohl hlasitě divit tomu, že se ode mne žádá, abych snad pomáhal rozvracet a bořit tento stát. Nuž, aby nebylo mnoho řečí o slova, konstatuji předem, že té přezdívce tak nerozumím. Je to sice velmi nepřesný termín, ale chce se jím říci asi to, že já a jiní pod záminkou, že sloužíme státu, sloužíme v pohodlné spokojenosti stávajícímu politickému a sociálnímu řádu, a tím jaksi klademe odpor přestavbě dnešní kapitalistické společnosti. Doufám, že to tak je míněno; ti druzí by to řekli asi ostřeji, ale nač bych jim ještě pomáhal.


Nechme zatím stranou ten řád sociální; ještě na něj dojde. Postůjme chvilku v zadumání nad stávajícím řádem politickým. Už jednou jsem se veřejně přiznal k jedné své slabosti: že pro samé stromy nevidím les; upřímně řečeno, považuji dokonce vnímání stromů za stanovisko dosti oprávněné. Řekne-li se politický řád, vidím lidi, kteří jej provozují ze řemesla nebo z vášně, vidím parlament, úřady, volby, strany, veřejné mínění, tisk, vládu, politické mravy a zvyky, zkrátka co tak tvoří konkrétní obsah toho abstraktního rámce, kterému se říká politický řád. Bůhví, při tomto pohledu se najde velmi málo určitých pohnutek k pohodlné spokojenosti; bylo by třeba značné tuposti nebo cynismu, aby člověk chtěl oddaně sloužit tomuto stavu věcí. Zmítá-li mnou něco, je to především nespokojenost; po té stránce bych si trvám nezadal mnoho s panem Zdeňkem Nejedlým nebo s panem Zdeňkem Smetáčkem – ovšem předměty naší nespokojenosti by se asi v několika ohledech nekryly.

Mluvme tedy o tom, jak se náš řád jeví v politických mravech a zvycích; neklamu-li se, jsou prašpatné. Podívejte se na parlament, na noviny, na veřejné mínění, na průměrného občana. Je to palčivá hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život. Jen račte den za dnem věnovat drobet pozornosti tomu ševelení listů a jazyků, frází, pomluv, polopravd, injurií, lží, závisti, demagogie, podezírání a podrážděnosti; to je jaksi obecná atmosféra, v níž žijeme. K tomu si připojte, co nejmohutněji hýbe těmi, kdo provozují politiku nad námi občany; je to vzájemná nedůvěra, neloajalita, nesoučinnost, slepé partajní sobectví, osobní komplicita nebo osobní vzteky, nezájem o větší koncepce, neschopnost k větším řešením, neochota vzít na sebe odpovědnost. Politické přítmí. Můžete říci, že generalizuji; ale neříkejte, že přepínám. Vím, že se vyskytují v politice větší idealisté a lepší lidé; bohužel také vím, že právě proto bývají zpravidla tragicky izolováni.

A z tohoto živého, lidského, osobního materiálu je udělán náš politický řád. Každý politický řád je dělán z lidí. Demokracie není udělána z lidských práv, nýbrž z lidí a jejich působení. Diktatura je dělána z mužů, a ne z poroučení. Komunismus je věc lidí, a ne věc foršriftů. Vybudujte kterýkoli řád: z polovičatých, neloajálních, nestatečných, malých lidí to bude nedostatečný a chaotický řád. V malodušném, politicky malicherném národě sebelepší politický systém bude malý, zvrtačený a neúčinný. Neříkám tím, že je lhostejno, který řád a systém pro nás volit. Chci jenom říci, že jste-li vůbec pro nějaký řád, nesmí vám býti lhostejno, jaká politická duše se vychovává v tomto národě. Máte namnoze plná ústa toho, že jste pro lepší budoucnost, pro nový a luznější řád světa; ale kde, u všech všudy, zůstáváte, když den za dnem jde v nějakém ohledu o lepší dnešek? Když se na vahách dneška rozhoduje mezi lepším a horším, ctí a bezectím, pravdou a lží? Co nám je do toho, říkáte; to všechno přestane, až přijde nový řád. Pane na nebi, jaké pohodlíčko! Nemuset se párat se zjišťováním, kdo v té denní mele je v právu, kde se děje křivda, kde se vraždí čestnost a rozum; nemuset nikomu pomáhat ani se trápit svou bezmocí; prostě odmítnout, štítivě odvrhnout celý dnešek, nezvážený, nerozsouzený, nezhodnocený – ale vždyť to je intelektuální a politické estétství! Obrátit se zády k realitě a zírat někam: do budoucnosti, na trůn boží nebo na něco podobně odlehlého; a za tu cenu se zbavit té špinavé práce, vyhrabávat z denního smetí ten kousek lidské morálky, solidarity, účasti, bezprostřední povinnosti – nemohu si pomoci, ale tohle mně je ta pravá zrada kleriků. Jednou jsem se přel s velkým básníkem o různých věcech tohoto slzavého údolí “I pláč dítěte,” děl básník, “patří k harmonii vesmíru.” Pohněval jsem se; u čerta, slyším-li pláč dítěte, nebudu se starat o vesmír, nýbrž poběžím se podívat, zda se řvoucímu harantovi nic nestalo, nebo půjdu aspoň mu otřít nos. Pro vás leckterý pláč věcí, leckterá bolest lidí patří téměř harmonicky do vašeho zásadního názoru, že tento stav světa je pro kočku; to ve vás vyřadí tu první a přirozenou reakci, to instinktivní trhání obyčejných mužů a žen, rozhodnout se pro osobní účast od případu k případu.

Od případu k případu: přátelé, to ovšem je něco, co člověka strašně kompromituje. Postupuje-li od případu k případu, shledá, že někdy je pravda na té, ale v některých případech na oné straně; že nízkost, křivda, lež, cynism nesetrvávají vždycky v jednom táboře; že lidé bývají horší než jejich programy, nebo naopak. Vida ho, relativistu, vida ho, chlapa bez zásad! Včera souhlasil s Fabiánem a dnes se zastává Šebestiána; hele, člověk, jenž nemá víry ani programu! – Tu bych mohl říci, že už sama víra ve fakta je zatracená a velmi přísná víra; ale to je metafyzika. Povím vám něco lepšího: že ani putování od případu k případu není lhostejno pro víru. Najdete, že přece jenom – i po smíšených zkušenostech – víc pravdy, víc dobrého, víc lidských hodnot, víc možností je na té straně než na oné; že tady, a ne tam je místo pro vaši důvěru, byť ne slepou, a pro vaše očekávání, byť ne neomezené. Nevybral jste si tuto víru proto, že se vám náruživě líbí, nýbrž proto, že je dobrá, nebo aspoň lepší než ty druhé. Nejdete se svou stranou proto, že bez výhrad přísaháte na její pravdu a dokonalost, nýbrž proto, že jí důvěřujete, že může mít a bude mít víc a více té pravdy a dokonalosti. Ve vážných konfliktech života není neutrality.

Být pro stávající řád – jak si to vlastně představujete? Stávající řád je boj; kdo by byl pro pouhé trvání boje? Kdo je takový blázen, aby se ujímal rvačky, v níž jsme? Nikdo napravo ani nalevo není pro stávající řád, leda ti, kdo s ním dělají politický kšeft; jinak každému jde o vítězství jeho strany. Nebo, řekněme, jde o vítězství velké věci. Ale nebude žádného vítězství velké věci, bude-li to vítězství malodušných a neukázněných lidí. Pamatujte na to, jací lidé, jaké duševní stavy, jaká měřítka, jaké náhledy se líhnou v naší politické a morální atmosféře. Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes. 

O demokracii

Napsav slovo demokracie mám dojem, že mám zde daleko více co říci mladým lidem na pravici než na levici. Měli jsme krátké a neslavné hnutí, které aspoň řeklo na plnou hubu, jak to myslí s demokracií; bylo to zhruba to, že demokracie je pro kočku. Dnešní reakce proti demokracii je zarytější a neurčitější; tím těžší je s ní polemizovat. Mladí přátelé, jsem stařičký pamětník: pamatuji se na události tak vzdálené, jako je převrat a psychologický stav po něm. Tehdy nebylo lidí, kteří by šeptem nebo okázale špitli jen slovíčko pochyb o demokracii; každý byl demokratem od kosti; nebylo strany, která by už svým titulem nebyla demokratická, republikánská nebo aspoň lidová. Nebýt demokratem bylo by tehdy něčím strašně starorežimním, zaostalým a zatuchlým. Je až ku podivu, kam se poděly ty loňské sněhy. Dnes se bez rozpaků mluví o soumraku demokracie, o tom, že demokratický řád se neosvědčil; méně jasně se ovšem říká, co by mělo přijít na jeho místo. Není tu totiž aktuální politická možnost něčeho jiného než demokracie; proto není nutno se zastávat demokratického režimu, jako není nutno se přimlouvat za další trvání dvacátého století; prostě žijeme v něm a nemůžeme se v dohledné době odebrat do jiného.

Ale demokracie je něco daleko širšího než politický režim a není vyčerpána tím, jak vypadá parlament nebo schůze výkonného výboru té nebo oné strany. Demokracie je řád životní. Ta nechuť mnoha mladých radikálů k politické demokracii v sobě nese jedno aktuální nebezpečí: že z nich vyroste generace, která už nebude s to tu dnešní polovičatou demokracii naplnit lepším a bohatším životem. Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah k státu, k vládě, k úřadům, k parlamentu; řekněte sami, máte-li před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje, – nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného? Vypadáme vcelku, jako bychom si vládli – nebo jako bychom skřípali zuby pode jhem jakéhosi cizího vládnutí a ouřadování? Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby; jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny. Duševně žijeme ještě pořád ve stavu nevolnictví, ovládanosti, nesvobody. Podívejte se na zralejší demokracie, na národy povahově vyspělejší: oč méně servilnosti a fouňovství, nakvašenosti a neochoty, byrokratičnosti a neúcty a nedůtklivosti se jeví už ve styku člověka s člověkem. Jakápak je tohle demokracie, když nebují z živých vztahů ochoty, kamarádství, účasti a tolerance, důvěry a otevřenosti? Demokracie je něco jako dobrovolná kázeň; ale mezi lidmi nevrlými není kázně ani dobré vůle. Všimněte si, že odpor proti demokracii se spojuje obyčejně s chronickým nadávačstvím, s pasívním pesimismem; názor, že demokracie se přežila, prýští zpravidla z ponurého tvrzení, že všechno je samá lumpárna. Je-li tomu tak, co chcete zlepšit? Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí.

Nevůle k demokracii je typický duševní stav upadající a rozvrácené buržoazie; je to komplex minority, která už nemá za mák schopnosti uchovat se aspoň jako jakás takás elita; proto sní o režimu, který by jí pomohl na nohy mocensky. Je to egoism ne sice zrovna půvabný, leč pochopitelný; ale prosím vás, co v tomhle zákopu mají co hledat mladí? Vždyť je to jenom životní defétism; vždyť je to kolaps sebedůvěry a sebevědomí; vždyť čekat spásu od nějakého silného poroučení je příznak nemohoucnosti a kapitulace intelektu. Je-li vám demokracie slabá, nad kým má býti silnou a bezohlednou rukou panováno: nad vámi – nebo nad těmi druhými? Chcete panovat – nebo potřebujete mít sami nad sebou vládu jako řemen? Jste tyránci, nebo jste otroci? Opakuji: tady nejde o politické možnosti, nýbrž o stav ducha; není lhostejno pro věci veřejné, věří-li se u nás v práskání bičem a ve vyšší nutnost ovládat lidi tohoto národa po zlém, protože po dobrém to nejde.

Obracejte to, jak chcete: demokratičnost přesvědčená, demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence. Ono se to stokrát nepovede; máme si proto dát nohu za krk? Ono by bylo kratší, kdyby se ctnost, spravedlnost a vlastenectví daly naporoučet fermanem; ale byly by to potom ještě ctnost, spravedlnost a vlastenectví? Máte snad – vy nebo vy – pocit, že pro vaši vysoce nadanou osobu je v demokracii málo místa a možností? Tedy poslyšte, předně to není tak zlé; my, věkovití pamětníci let předválečných, aspoň víme, že dnes se každý talent dostane přece jen snáze k slovu než tehdy; máme daleko víc úkolů k řešení a práce k udělání než šikovných hlav a rukou. Za druhé povím vám, podle čeho se pravý talent pozná: že mnoho a dlouho vydrží; že se nedá jen tak znechutit ani odkrouhnout. Není-li u nás pro schopné lidi dost místa, pak promiňte, to nejsou schopní lidé, nýbrž onuce. To se rozumí, pubertní sen, že bychom chtěli vykonat něco velikého, neověnčí ještě naše čela vavřínem zásluh; vykonat něco velikého je totiž obyčejně notná a vytrvalá dřina.

Vyrůstá-li nám v mladé generaci tolik lidí, kteří mají k demokracii vztah přinejmenším vlažný a nepevný, není nejpalčivější otázkou, mají-li či nemají-li v něčem pravdu, nýbrž jsou-li nebo nejsou-li vnitřně zdraví a rezistentní. I tady jde – nedím o estétství, ale o chudokrevnou štítivost překompenzovanou siláckými radikalismy: jedním slovem o typ dekadentní. Mnoho mladých prohlašuje, že se jim hnusí dnešní politický stav; bojím se, že v tom případě není něco v pořádku s jejich vnitřní sekrecí. Kdyby cestář tvrdil, že se mu hnusí tahle rozbitá cesta, nikdy by ji nespravil; kdyby se doktorovi hnusili nemocní lidé, byl by to špatný lékař; má-li se něco dělat, je nám třeba lásky, důvěry a jiných kladných stránek – až po slušnou dávku vědění a praxe.

Jenže otřes té důvěry v demokracii se občas jeví i u intelektuálů levice. I oni – jako chroničtí nadávači z druhého břehu – mají jakési chorobné uspokojení z všeobecné lumpárny a z toho, že to takhle dál nejde; mluví o státě, o byrokracii, o politických stranách jako o něčem, co je naprosto mimo ně, jako o moci skoro nepřátelské, která nemá být předělána, nýbrž poražena. Pokud jde o přesvědčené komunisty, nemůžeme ovšem od nich žádat něco jiného; horší je, rozhostí-li se podobná neúčastná negace i jinde. Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální; neboť to druhé vede k jiným skutkům – především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů. Demokratická kritika je posoudit věc – a zapřáhnout se do ní. Ta druhá kritika je víceméně jen povýšenost intelektuálů.

Je demokracie nějaký ideál? Ale kdepak, slyším volat; demokracie není cíl, nýbrž jenom taktika a metoda. Co je tedy cíl? Je jím socialism? Myslím, že socialism je jenom metoda – řekněme k dosažení spravedlnosti; ale ta spravedlnost bude nakonec snad zase demokratická – nebo ne? Je revoluce ideál, nebo jen metoda? Přátelé, má-li mezi všemi politickými možnostmi některá charakter ideálu, to jest řádu trvalého a žádoucího, bude to asi demokracie. Ale je to právě ideál: něco, co dosud není a má být naplňováno – na tom místě, zítra, v budoucích generacích, do skonání světa…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama